Recenze ✩ Nebe nezná vyvolených ✩ Erich Maria Remarque

Autor: Erich Maria Remarque
Originální název: Der Himmel kennt keine Günstlinge
Přeložila: Věra Houbová
Obálka: Viera Fabianová
Nakladatelství: Ikar
Rok a místo vydání: 2010, Praha
Vazba knihy: vázaná s přebalem
Počet stran: 280
Zdroj: půjčeno
8. vydání
ISBN 978-80-249-1411-4

O knize:
Clerfayt, automobilový závodník, přijíždí do sanatoria daleko v horách za svým přítelem a spolujezdcem, kterému chce dodat chuť do života. Potkává zde mladou dívku, která je velmi nemocná. Rozhodne se s ním odjet, i za cenu, že jí moc času nezbývá. Své poslední okamžiky si chce totiž ještě pořádně užít. Však život je velmi krátký a má pořád sedět za oknem, jako jiní nebo se vřítit do světa jako živá voda…?

Můj názor:
Erich Maria Remarque je autor, na kterého mám zálusk delší dobu, ale nikdy se mi nenaskytla ta správná příležitost. Až doteď. Jako první dílo mi bylo doporučeno Nebe nezná vyvolených, protože není tak náročná a drsná. Jak se mi nakonec líbila?

Opakem lásky je smrt – a láska je hořké okouzlení, které dává člověku na smrt nakrátko zapomenout.

Na necelých 280 stránkách najdeme pouhých dvacet dva kapitol. Ty jsou označeny římskými číslovkami, což jsem dlouho nikde neviděla.

Hned v úvodu se seznámíme se závodníkem jménem Clerfayt, který přijíždí za svým přítelem Hollmannem do sanatoria Bella Vista. Jeho návštěva je jako světlo do života všech nemocných, kteří se stěží uzdraví. Dalo by se říct, že postoj k životu některých je uvolněný, až jsem kolikrát žasla. Chápu, že si chtěli užívat a prožívat každou vteřinu plnými doušky, když jim moc nezbývalo, ale v podstatě tím ztráceli naději na uzdravení.

Mezi nemocnými byla i mladá a krásná Lilian, která netouží po ničem jiném, než ze sanatoria utéct. Její zdraví je chatrné a osud si s ní velmi zle zahrál. Naskytne se jí však příležitost, které se chytila za pačesy. Lilian i Clerfayt mi tak nějak přirostli k srdci. On jako závodník, který pokouší svůj život v podobě nebezpečných rychlostí, jako by si onoho štěstí nevážil. Ona zase zkoušená těžkým osudem s tuberkulózou si užívá každou vteřinu. I za cenu, že bude marnivá. Jejich láska, jeden ke druhému, je pomalá, opatrná, citlivá, později hluboká a vřelá. Prožívala jsem s nimi každý den a užívala si každou stránku, každý řádek.

Přestože jsem tušila, jak to celé dopadne, zčásti mi to vyrazilo dech. Osud si s oběma zle zahrál a já najednou měla pocit prázdnoty a smutku. A zčásti i zášti díky jedné nejmenované panovačné osobě…

Erich Maria Remarque psal s lehkostí a tak se mi jevila i tato kniha. Nic nebylo nezodpovězeno, nikde nic nevyselo, ani zde nebylo žádné hluché místo. Děj pěkně plynul a stránky ubývaly. Příběh plný radosti a lásky, ale i smutku a bolesti a mnoha myšlenek, nad kterými se mnozí pozastaví. S autorem jsem určitě neskončila, neboť věřím, že mi může ještě mnoho nabídnout☺

Bodování: