Z knihovny #17

Vypadá to, že jak napíšu jeden článek z knihovny, vzápětí se tu objeví další. Ale za to já fakt nemůžu. Obě mé návštěvy se tak nějak shodují. A přestože jsem byla přesvědčená, že Otroka spolu s Všichni jsme utkáni z hvězd jen vrátím a hned uteču domů, nesplnilo se tak. Znáte to také?

Tak jo, šla jsem se nahoru podívat, jestli tam mají něco od Rowan Coleman a že hned půjdu. Měli tam dvě knihy: Kniha vzpomínek a Není co ztratit. Rozhodování to bylo těžké, ale nakonec jsem si půjčila Knihu vzpomínek.

Anotace:
Jméno prvorozeného dítěte. Tvář vašeho muže. Váš věk a adresa… Co když se vám tohle všechno začne ztrácet z paměti? Claire má fungující manželství, dvě dcery, všetečnou matku... a Alzheimera. Dříve měla i práci, kterou milovala, ale kdo by zaměstnával učitelku, která trpí ztrátou paměti? Claire se zoufale snaží zachovat alespoň to, o co ji ještě nemoc nepřipravila, a tak si na radu terapeuta pořídí Knihu vzpomínek. Zapisuje momenty z minulosti i současnosti, protože ví, že brzy budou její řádky to jediné, co po ní manželovi a dětem zbude. Ví to, protože na stejnou nemoc zemřel její otec. Dny tráví doma, v nedobrovolném uvěznění, protože každý odchod hrozí tím, že nenajde cestu zpátky. Postupem času přestává být bezpečno i doma: vynechávající paměť Claire znemožňuje vykonávat i ty nejběžnější, nejbanálnější činnosti. Výsledkem je nekonečná frustrace a zášť vůči blízkým, prokládaná zoufalou touhou využít každý vzácný okamžik, kdy se ještě může těšit z jasné mysli... Román Kniha vzpomínek je neobyčejně silný příběh, smutný i povzbudivý zároveň. A Claire je literární hrdinka, která se každému čtenáři natrvalo vryje do paměti. I když ona sama paměť už téměř ztratila.

Pak jsem opravdu šla, jenže mi blesklo hlavou, co tu asi mají od Sylvy Lauerové. Takže jsem si našla příslušné písmenko a zjistila, že mají Tichošlapa. No a na Moničino doporučení jsem i s ním najednou šla k paní knihovnici, abych si obě knihy mohla půjčit.

Anotace:
Knihy Sylvy Lauerové mají mnoho nadšených příznivců. Je o nich totiž známo, že čtenáře přímo zavalí energií ukrytou v příběhu. Ať se jim to líbí, nebo ne. Snad proto je na místě upozornění, že tento román vás opět nebude šetřit. Je ponurý, tajemný a plný tichých paradoxů našeho života. Šest dní, paralelní svět podzemí pražského metra, pět životních příběhů, které spojuje jen jedno – tiché kolíbavé kroky muže bez minulosti. Tři osudová setkání, lehce přehlédnutelná ve spěchu každodenního života. Pokud by v české literatuře existoval žánr komorního thrilleru, pak by se Tichošlap mohl stát čestným zástupcem této literární kategorie. Sylva Lauerová nabízí svým čtenářům opět něco zcela nového. Delikátní, mrazivý i lidský román. Hlavní linie příběhu je pečlivě uschována za každodenními obrazy obyčejných lidských životů – nezralé, nešťastné a samu sebe hledající Anety, zamilovaného a ambiciózního podnikatele Pavla, dominantní, úspěšné a citově okoralé galeristky Sonji a dvou starých žen. Životů, které spojuje jen jedno – přítomnost tichých kolíbavých kroků muže bez minulosti. Muže, který nemluví. Muže, který se ke spánku ukládá v temné místnosti starého činžovního domu a nekonečné hodiny tráví v prostorách pražského metra. Co v něm hledá? Co jej nutí žít v paralelním světě mnoho desítek metrů pod zemí? Lauerová si ponechává svůj sugestivní a autentický literární styl, tentokrát jej však obohacuje o nový, pozvolný a temný poetizující odstín, který dává románu Tichošlap zcela osobitý ráz.

Tak tedy, po mém velikém přesvědčení jsem opět nezklamala a opět přijela domů se dvěma knihami. Knihou vzpomínek a Tichošlapem. Na obě jsem moc zvědavá, ale ještě pořád čtu Čas odejít, co jsem Vám tu představovala nedávno a ještě mě čeká Pět dní. No jo, ale stále mám půjčen devátý díl Hraničáře, takže na tyto dva kousky se dostane až někdy…

A jako tradičně, moc by mě zajímalo, jak se na knihy tváříte Vy. Četli jste nebo teprve uvažujete? U Monči jsem si s Tichošlapem jistá, ale co Kniha vzpomínek?