Originální název: Aprilhäxan
Přeložila: Dagmar Hartlová
Nakladatelství: Metafora
Rok a místo vydání: 2002, Praha
Vazba knihy: vázaná s přebalem
Počet stran: 504
Zdroj: knihovna
1. vydání
ISBN 80-86518-11-6
O knize:
Už od narození je Desirée upoutaná na lůžko. Její zdravotní stav není dobrý. Trpí spastickými záškuby, nemůže mluvit, je slepá, ochrnutá a epileptická. Jako každé postižené dítě 50. let byla odsouzena k záhubě. Takové děti nemyslí, jejich mozek nebyl vyvinut a takovými dětmi se stát nechlubí. Velice rychle bývají odklizeni do léčeben, kde se o ně starají. Desirée je však jiná, chápe svět kolem sebe i svou situaci. A když se o ni začne starat jiný lékař, zjistí, jak je výjimečná. Pomocí náustku ji naučí ovládat klávesnici, díky které pak může komunikovat se světem. A dokonce začne studovat.
Má však tři sestry, s kterými není pokrevní sestra, ale chápe, že jí vzaly život. Všechny tři opustila matka a vychovala je teta Ellen. Teta Ellen má však také tajemství… Ani jedna z nich, Margareta, Christina a Birgitta neví, že Desirée existuje a ona by o sobě ráda dala vědět. Snaží se vymyslet plán, který je svede dohromady.
Můj názor:
Je to již dva roky, kdy jsem se poprvé seznámila se Švédskou autorkou Majgull Axelsson. Její kniha Nejmenuji se Miriam mě doslova uchvátila a tenkrát jsem se rozhodla, že si někdy v budoucnu přečtu zbylé dvě přeložené knihy: Dubnová čarodějka a Ta, kterou jsem se nestala. V rámci Čtenářské výzvy na Databázi knih jsem si právě Dubnovou čarodějku přečetla a vůbec toho nelituji.
Paličkování bylo první Christinino vítězství. První triumf nad Margaterou. Hned jak se teta Ellen usadila k paličkovacímu polštáři, postavila se jí za záda a upřeně sledovala její ruce. Nejdřív nechápala vůbec nic. Vypadalo to, jako kdyby čarovné paličky létaly po polštářku bez rozmyslu, když teta Ellen přemísťovala cívky sem a tam. Ale brzy se naučila vnímat vzor v pohybu a zakrátko už napřahovala ruku za rameny tety Ellen a ukazovala na paličku, která se v tom okamžiku má přemístit. Teta Ellen odešla tehdy na půdu, přinesla starou paličkovací podušku a pomohla Christině založit krajku.Kniha čítá něco málo přes pět set stran a obsahuje deset kapitol. Každá kapitola začíná úryvkem nějaké citace od známých osobností. A v každé kapitole se seznámíme s jednou ze čtyř žen, které nás příběhem provázejí: Desirée, Christina, Margareta a Birgitta. Jsou k sobě vázány poutem, které není příbuzenské a přece si jsou jako sestry. Každá měla jiné, složité dětství, a přece se potkaly na jednom místě. Až na Desirée…
Zprvu se mi začítala těžce, nechápala jsem souvislosti a kdo ta Desirée vůbec je. Proč mluví o benandanti a co mají s příběhem společného. Ale když pomyslné kolečko zapadlo, hltala jsem životní příběhy těch čtyř s nadšením. Proč žádná z nich nemohla mít šťastnou rodinu? Proč je jako malé holčičky odložili? Kdo byly jejich matky? A kdo byli otcové? Proč se o ně nemohli starat? Nechtěli je? Těch otázek se mi v mysli vytanulo nepřeberné množství a odpovědi jsem dostávala téměř hned.
Bylo zajímavé sledovat jejich životní etapy. Christina, Margareta a Birgitta. Jedna byla odložena, další dvě odebrány z péče pro nedbalost. Všechny tři se sešli u hodné tety Ellen, která vlastní děti nemá, ale ráda se postará o tři holčičky, které by jinak skončily v dětském domově. K tetě Ellen přichází postupně a tak nějak si na sebe zvykají. Ale Birgitta je divoká, nezvladatelná. A protože se se všemi seznámíme až v dospělosti, jejich vzpomínky jsou vrtkavé. Všechny měli podobné osudy, ale každá se vydala jiným směrem. Z Christiny se stala úspěšná doktorka, z Margarety vědkyně a z Birgitty? Birgitta je feťačka a šlapka. A nehodlá jim jejich život ulehčit…
„Strašně mě to vzalo to, co se stalo tetě Ellen, byla jsem v šoku ještě rok po tom.“Desirée už jako miminko měla problém při porodu. Od úplného začátku nebylo její zdraví dobré a šla od jedné nemocnice do druhé. Doktoři řekli, že vzhledem k jejímu stavu, kdy se sama nemůže ani najíst, téměř každý den má epileptické záchvaty a celý život proleží na lůžku, nemůže ani myslet. Protože takový lidé nemají vyvinutý mozek. Jenže to není pravda a Desirée je myslící osoba a až s doktorem Hubertssonem a již zmíněnými benandanti se její život změní.
Birgitta se zarazí v pohybu a oči se jí zúží:
„Já za to ale nemůžu!“
V Margaretě to zableskne zlostí. Proč proboha nemůže poslouchat?
„A já jsem něco takového řekla?“
Birgitta pustí slánku a šátrá po cigaretách, špulí pusu a cvaká zapalovačem.
„Vždycky jste všechno sváděly na mě. Vždycky!“
V podstatě je to smutná kniha, neboť Desirée mi bylo opravdu líto. Nedokážu si představit, co to pro tyto lidi musí být, jaká utrpení musí denně prožívat. A v jistém smyslu mi kniha otevřela oči. Znovu jsem se poučila, něčemu přiučila. Autorka skvěle vykreslila utrpení, jakým si Desirée musela projít a že i ona má šanci na život. Procítěné a smutné.
Knihu hodnotím velmi kladně a jsem ráda, že mě Čtenářská výzva ji "donutila" přečíst. Byla smutná a veselá zároveň, ukrývá mnohé pravdy a vykresluje život takový, jaký je. Krutý a někdy zlý. A také nám napovídá, že každý svůj život pojme jinak. Ať už je šťastný nebo ne, i ze dna a ničeho se můžete vyšvihnout nahoru a být dobrým člověkem.
Za mě skvělé, i přes ten složitý začátek. Dubnovou čarodějku můžu jedině doporučit ☺
Bodování:
Kniha vypadá jako hodně silný příběh, na mě ale asi až moc. :) Do čtenářské výzvy si budu muset najít něco jiného...
OdpovědětVymazatAno, byl to opravdu silný příběh. A přesně takové mám hodně ráda, ale chápu tě. Ne každému může sednout :)
Vymazat