Originální název: Herranen aika
Přeložila: Markéta Hejkalová
Ilustrace: Jiří Slíva
Obálka: Pavel Hrach
Nakladatelství: Hejkal
Rok a místo vydání: 2015, Havlíčkův Brod
Vazba knihy: vázaná s přebalem
Počet stran: 168
Zdroj: moje knihovna
1. vydání
ISBN 978-80-86026-70-1
O knize:
Mladý novinář je z ničeho nic sražen autem a na místě mrtev. Jeho život se ale rázem mění na neživot v podobě ducha. Nejprve je zaskočen a nevěří svým očím, ale záhy zjišťuje, že být duchem není tak špatné. A přestože nemůže dělat věci jako lidé, může se i tak velmi dobře pobavit a prožít nevšední zážitky. A mnohé dokázat…
Můj názor:
Kniha mi doma leží aspoň přes rok a já na ni zapomněla. Ale jaké mé překvapení bylo, když jsem ji objevila a uznejte, Paasilinnu nejde jen tak odložit. Ihned jsem se začetla a očekávala další vtipný a přesto výjimečný příběh.
Vůbec jsem nečetla anotaci, takže jsem nevěděla, co mě čeká. A už první větou jsem byla zaskočena. Protože, kde zemřela hlavní postava hned v první větě? Ha! Nikde (nebo se to ke mně nedostalo). Příčina smrti mě pobavila a já okamžitě věděla, že to bude zajímavý, neobvyklý a vtipný příběh. A zčásti takový opravdu byl. Až v polovině to začalo být trochu nudné a příběh stagnoval, až jsem si říkala, jestli to je všechno, s čím se Paasilinna vytáhl. Jenže pak přišel zvrat a opět to dostalo takové grády, až jsem litovala, že dočítám poslední stránku. Tady ten příběh je navíc psán v ich-formě, takže to byla příjemná a překvapivá změna.
Náš duch býval novinářem, ženatý, ale bezdětný. S velikým očekáváním sledoval svůj pohřeb, kdy byl nemile i mile zaskočen a vlastně až díky své smrti se dověděl, jak to s ním na tomto světě bylo. Také se spolu s ním dovíme, jak je to s duchy všeobecně. Jak dlouho vydrží a že tam nahoře je také něco jako boží soud. Navíc se tu setkáme s Mikaelem Agricolou, Einem Leinem nebo Juhanim Ahem. Já vím, Vám tito spisovatelé nic neříkají, ale mě vykouzlili úsměv na tváři. Také se dovíme, že i duchové můžou prožívat lásku a sledujeme jejich sbližování, ale i neshody.
Už několikrát mě napadlo, co se stane po smrti. Jestli je něco po tom a jestli přece jen nejsou duchové. A tato kniha mi znovu připomněla onu myšlenku. Co kdyby přece jen byli mezi námi a sledovali naše bytí? Náš život, naše rozhodnutí, ale i úspěchy a neúspěchy? Arto Paasilinna uhodil hlavičku na hřebíček a víc jsem se nad tím zamyslela a neustále se mi vtírá myšlenka, že bych se více měla zamyslet nad tím, co provádím v nestřežených chvílích (ale i těch střežených). Přiznejme si, každý z nás má nějaký zlozvyk, ať už chtěný nebo nechtěný. A při představě, že by mě sledoval někdo z mých blízkých… Ale to jsem se odpoutala od recenze na tuto knihu.
Závěrem napíšu, že jsem s ní nadmíru spokojená. Moc mě bavila, a přestože měla nějaké mouchy, snesla bych klidně delší příběh, kde by mě ještě více ti všichni duchové bavili a nepřestávali překvapovat. Komu není shůry dáno, dlouho duchem nebude je jedna z těch nejvydařenějších knih a určitě doporučuji.
Bodování:
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za Váš čas strávený čtením příspěvku a případným komentářem :)