Recenze ✩ Hvězdy to řeknou ✩ Mika Waltari

Autor: Mika Waltari
Originální název: Tähdet kertovat, komisario Palmu!
Přeložil: Jan Petr Velkoborský
Obálka: Ivan Brůha
Nakladatelství: Knižní klub
Rok a místo vydání: 2003, Praha
Vazba knihy: vázaná
Počet stran: 272
Zdroj: moje knihovna
3. vydání, v nakladatelství Knižní klub 1. vydání
ISBN 80-242-1097-5

3. díl ze série Komisař Palmu - zde mohou být zodpovězeny otázky z předešlých dílů!!

O knize:
Slečna Pelkonenová jednoho rána najde na Hvězdářském vršku mrtvolu. Okamžitě si myslí, že je to jeden ze sanktusáků, co se tam věčně povalují. Jenomže komisař Palmu zjistí, že to není žádný sanktusák, ale údajně hodný a vážený muž.

Novináři jsou jako vši. Jsou všude a před policií o krok napřed. Komisař Palmu musí se svým týmem zjistit, kdo je onen zavražděný muž, kdo ho zabil a z jakého důvodu. Vždyť v sázce je celé policejní pokolení...

Můj názor:
Poslední díl s mým oblíbených komisařem Palmuem. Je to nejslabší a místy nudné a děj trošku stagnuje, ale přesto má u mě své místo. Kniha byla napsaná až po 22 letech, od vydání dvojky a myslím, že se to do příběhu promítlo. Však navázat na předešlé dvě knihy muselo být obtížné. 

Na paloučku v houští bylo sem tam vidět muže, šourající se se skloněnou hlavou, s nosem až u země. Policie začala jednat. Mé srdce naplnila pýcha.
U pomníku Trosečníků jsem chtěl vystoupit z vozu, když tu v rádiu opět zapraskalo. Jakýsi muž zapomněl v sauně šaty a pochodoval právě v Adamově rouše po Sturenkatu. Mrkl jsem po Palmuovi a pak vydal rozkaz, ať chlapíka ihned zajistí a vyšetří. O sobotách se dějou ve městě opravdu divné věci.    

Samotná zápletka byla dobrá, vlastně celý ten nápad. Četlo se to vcelku dobře, ale chvílemi děj krapet pokulhával. Motali se v kruhu a kde nic, tu nic. Svůj podíl na tom také má náš vypravěč, nový náčelník policie. Chová se nabubřele a pitomě. Světa znalý idiot, který vidí jen své vlastní cíle a úspěch. Je naivní jako malé, životem nezklamané dítě. V podstatě si myslím, že právě on celé to všechno posunul o políčko níže, protože jeho nápady a myšlení bylo šílené. Ještě že měl po ruce tak dobrého detektiva, komisaře Palmua.

Co se týče vraha, to bylo skvělé. Po celou dobu jsem netušila, kdo jím je. Mika Waltari nás stále napíná. Vlastně by se dalo říci, že to byl hlavní tahoun dočíst knihu do konce. Pár tipů jsem samozřejmě měla, ale pohořela jsem na celé čáře. Waltari si námi doslova pohrává.

Zajímavé je, že Waltari zasadil případ do tehdejší mládeže v Helsinkách. Ne všichni byli slušní a spořádaní občané a rebelie byla na každém rohu. Pojmenování "sanktusáci" mi přišlo až moc drsné, ale co můžeme také očekávat od lidí, kteří se snaží žít poctivý život a mladí jim vadí, že? Ale to není ta hlavní myšlenka, která mě napadla. Poukázal na tehdejší problémy nepřizpůsobivých lidí, které prostě a jednoduše začal nudit zažitý režim. Chtěli se bavit a prožívat každý den naplno. Tenkrát ta doba prostě byla a já si občas říkám, že bych to období chtěla zažít. Projít si tím šíleným životem, kdy se o nic nestaráte, jen žijete a žijete. Ve výsledku vlastně ukázal, že i když je člověk nepřizpůsobivý, i oni mají čisté svědomí a nemusí být vše tak, jak si ostatní lidé myslí a také oni se jednoho dne změní v lepší lidi. Ovšem, kdo je lepší... Slečna Pelkonenová, která udala směr vyšetřování nebo ti takzvaní sanktusáci?

Jej, teď jsem se dostala na filozofické pole 😀 Konečný výsledek je takový, že i přes výhrady a některé těžké části, se mi příběh líbil a určitě se k němu ještě někdy vrátím ☺

Bodování: