Originální název: Katajainen Kansani
Přeložil: O. S. Vetti
Doslov napsal: Jaroslav Kvapil
Předmluva: Dr. Ivar Berendsen
Nakladatelství: J. Otto
Rok a místo vydání: 1901, Praha
Vazba knihy: vázaná
Počet stran: 100
Zdroj: knihovna
1. vydání
O knize:
Povídky (nebo spíše alegorie, chcete-li) jsou kratičké, nejdéle dvanáctistránkové. Byly napsány roku 1891 a 1899, takže krásně zapadají do tehdejší doby. Tudíž se z Ahova pohledu můžete dovědět, jak se z nich stali Finové, jak přichází zima, jak byli pod Ruským vedením nebo si přečíst konec života matky.
Kniha obsahuje krátký doslov Jaroslava Kvapila, který ji redigoval a také vysvětluje, proč se jmenuje Kniha o Finsku, když v doslovném překladu Katajainen Kansani znamená Snět jalovce. A také tu najdetede předmluvu pana Ivara Berendsena, který nám o každé povídce něco napsal.
Obsahuje 20 alegorií, které Aho postupně vydával v novinách. Díky tomu vlastně nabádal celý národ k lepšímu životu a dával jim naději.
Můj názor:
Kniha o Finsku se mi četla hůře než Dvě čudské povídky. Ne však proto, že by byla špatně napsaná a nudná. Právě naopak. Důvodem je jazyk. Byla vydána roku 1901, takže si určitě dovedete představit, v jakém slohu je psána.
Nejvíce se mi líbila alegorie Sny mládí. Aho tu v podstatě vyzívá svůj národ, aby se nevzdali a bojovali za svá práva. Jsou srovnáváni s Řeckem. Oni mají Homéra, Finové Kalevalu. Zato vyprávění, které se jmenuje Matka, bylo smutné. V Trojce se dovíte, že nejlépe dojdete se slušností než s nadávkami a vyhrožováním. A třeba Lesní havran a vlaštovky vypráví o tom, jak havran dostane za vyučenou, když neuposlechne rady a vydá se lovit k vesnici.
Malinká stará knížečka, která se mi dostala pod kůži. Stále ji mám ráda a nikdy mne neomrzí.
Bodování:
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za Váš čas strávený čtením příspěvku a případným komentářem :)