Recenze ⭑ My děti ze stanice Zoo ⭑ Christiane F.

Autor: Christiane F.
Originální název: Wir Kinder vom Bahnhof Zoo
Přeložila:  Zuzana Soukupová
Nakladatelství:  Oldag
Rok a místo vydání: 1998, Ostrava
Vazba knihy: vázaná
Počet stran: 280
Zdroj: knihovna
5. doplněné vydání, v nakladatelství Oldag 3. vydání
ISBN 80-85954-59-1

O knize:
Christiane F. vypověděla svou zpověď na magnetofonové pásky, když byla vyslýchána. Z domluvených dvou hodin se staly dva měsíce a Kai Hermann spolu s Horstem Rieckem, muži, se kterými mluvila, napsali na základě výše zmíněné zpovědi z pásek tuto knihu. Ke knize se ovšem nevyjádřila sama Christiane, ale také její matka, či farář Jürgen Quandt. Nacházejí se zde i fotografie z doby, kdy fetovala.

Christiane vypráví svůj příběh už od svého útlého dětství, kdy si děti toho moc nepamatují. Bylo jí nějakých pět nebo šest let. Vzpomíná, jak se z vesnice přestěhovali na okraj Berlína, jak ji, její sestru a matku bil vlastní otec, za každý malý přestupek či hloupost. Jak si nesměly s dětmi nikde hrát a v čem byl ten zásadní rozdíl mezi vesnicí, městem a dětmi. Jaké měly vztahy. Postupně se dovídáme její prohřešky a průšvihy, které buď provedla sama, nebo s partou dětí. O rozvodu jejích rodičů, až po dobu, kdy přestoupila z obecné školy na gymnázium a ona tápala mezi cizími lidmi. Neměla přátele, nikoho neznala, neměla nikoho, s kým by se mohla poradit. Až později se spřátelila s Kessi, která ji zatáhla mezi svou partu do Domu středu, který byl vytvořen pro dospívající děti a kde se vůbec poprvé dostala k drogám.

Christiane se několikrát pokoušela odvykat, nejdříve se svým přítelem Detlefem, poté sama. Z jejího vyprávění je jasné, že opravdu chtěla odvyknout a žít spokojený a šťastný život společně s Detlefem. Vždyť ho několikrát plánovali. Ale jako každý narkoman, i ona nebyla dost silná a později si stejně dala půlku půlky. Přesvědčovala sama sebe, že to je jen pro tentokrát, ale nikdy se jí nepodařilo svůj slib splnit. Pokaždé opět začala fetovat. Až jednoho dne ji její matka po všech snahách a přesvědčování odvezla do vesnice blízko Hamburgu k jejím příbuzným, kde byla více než rok. Spolu s novými přáteli spřádá a plánují nový život, lepší život…

Můj názor:
O knize jsem poprvé slyšela asi před osmi lety, když jsem byla na internátě a zaslechla jsem o ní mluvit dvě holky. Byly z ní opravdu nadšené. Poté pustily na internetu kousek filmu a já viděla jen útržky. Jak šel čas, slyšela jsem o ní opět někoho mluvit. Dokonce jsem něco četla na internetu, už si nepamatuji, kde to bylo ani co. Ale asi jsem zabloudila na nějakou diskuzi. A tenkrát jsem se konečně rozhodla. My děti ze stanice Zoo musím přečíst! Trvalo to asi rok, určitě déle, než byla k dostání v knihovně, kam chodím.

Abych řekla pravdu, otevřela jsem ji už v autobuse s rozpaky. Vůbec jsem netušila, co mě čeká. Ale hned na prvních stránkách jsem se začetla a nemohla se odtrhnout. Kniha se čte lehce, rychle, vážně. Je to silný příběh, který chytí za srdce. Děj jsem prožívala spolu s hrdinkou a fandila jí při každém odvykání, při každé razii utíkala s ní, při každé prostituci jí přála, aby nešla s podvodníkem, násilníkem nebo pasákem. A když se rozhodne pro zlatou žílu, nemohla jsem tomu uvěřit. I když mě několikrát napadlo, že by to pro ni bylo vysvobození.

Až u svých příbuzných poblíž Hamburgu se z toho opravdu dostane, ale pořád má na fet chuť. Až tady najde "smysl" života. Chce být něco víc. Chce dostudovat, vynaloží pro to hodně síly. Má radost zase ze života. Ale když jí vyrazí kvůli své minulosti z jedné školy, všechno se jí zboří jako domeček z karet. Ale opět se dokáže otřepat a jít dál a opět se snaží dodělat školu, i když na jiné. A toto na mě zanechalo silné pocity. Konečně měla pro co žít, našla sama sebe. A opravdu se snažila. Až tady se znovu utvrdíte, že s narkomany nikdo nechce mít nic společného a i když se snaží, nikdo jí nepomůže, je jen ona sama. A Vy jí přesto všechno chcete pomoct.

Jak už jsem psala, kniha na mě zanechala silné pocity. A co mě opravdu překvapilo, byl konec jejího vyprávění, kde mluví o knihách. O knihách, které miluje: Umění milovat od Ericha Fromma je její Biblí. Překvapilo mě, že si našla něco, co pro ni má velký význam (asi jako když jsem četla Heroinové deníky a Nikki byl vedle z Farmy zvířat). Pořád mě to udivuje, že našli něco právě v knihách, když přece jediné, o co by se měli zajímat, jsou drogy… Rozhodla jsem se, že si Umění milovat přečtu. Moc ráda bych věděla, co jí na ní uchvacovalo a určitě ještě uchvacuje.

Na Databázi knih jsem četla komentáře a hodně lidí psalo, že by se kniha měla zařadit mezi povinnou četbu na základní školy. A já s nimi souhlasím. Vždyť kdyby to četli děti na škole, nějaké ty útržky v hodině a samozřejmě doma celou knihu, hodně dětí by se nerozhodlo pro drogy. Jasně, i tak by se našel někdo, kdo by to vyzkoušel, ale určitě by jich bylo o něco méně.

Příběh Christiany F. na mě zapůsobil, asi taky proto je tento článek tak dlouhý. Napsala jsem snad vše, co mě během čtení napadlo. Jinak, na konci knihy je ještě od překladatelky kratičká kapitolka, která se nazývá Christiane F. po dvaceti letech. A není tu jen Christane, píše tu o Detlefovi, Stelle nebo Frankovi.

Před dvěma lety vyšlo pokračování této knihy: Christiane F. – Můj druhý život. Jsem na ni zvědavá. Konečně jsem si ji donesla z knihovny domů a těším se, až ji otevřu a já se dozvím, co všechno Christiane prožila během uplynulých pětatřiceti letech. Jaký byl její život a jak je na tom s drogami teď.

Bodování: