Jak jsem se ke čtení dostala?

Nikdy jsem nebyla zdatná čtenářka, nikdy jsem ke knihám nebyla vedena a škola mi četbu znepříjemnila. Až skoro v dospělosti jsem si k nim našla cestu a vytvořila lásku. Ta cesta byla dlouhá, trnitá a hodněkrát jsem musela zatnout zuby.

A jaká ta cesta byla? Ještě jako školáček jsem měla ráda jednu knížečku. Číst jsem ještě neuměla, ale časem jsem se ji naposlouchala tolikrát, že jsem si v ní pak listovala sama. Dodnes ji mám schovanou a snad se zalíbí i mým dětem :) Pak nastala škola a povinná četba. Musela jsem číst knihy jako Babička, Divá Bára (na tu se znovu chystám), Lovci mamutů... Nic z toho mě nebavilo a já si vytvořila mylnou představu, že všechny knihy jsou hrozné, nečtivé a nudné. Měla jsem sice občas slabé chvilky a vytáhla jsem si nějakou naši dětskou knížku. Ale nikdy mi to nevydrželo, bavilo mě jimi akorát listovat a prohlížet si obrázky.

Až když mi bylo nějakých 14 let, kamarádka mě zavedla do knihovny a doporučila mi Lanczovou. Už nevím, jaká kniha to byla, ale v podstatě tím to všechno začalo. Konečně mi došlo, že ne všechny musí nutně být nudné a otřesné. Že můžou být i zábavné a čtivé. Díky tomu jsem se přihlásila do knihovny a četla jednu Lanczovou za druhou. Zkusila jsem i jiné autory dívčích románů, ale nikdo se jí nevyrovnal.

Netrvalo dlouho a druhá kamarádka měla ve škole referát na Kameny osudu od Flavie Bujor (pokud se mi povede knihu někdy sehnat, napíšu recenzi). Díky Flavii jsem zjistila, že existuje i jiný žánr, jako třeba fantasy. I když jsem četla dost pomalu, moje láska ke knihám se začala prohlubovat. Odkaz Dračích Jezdců, Vznešení mrtví, Robert Langdon, Harry Potter, Stmívání, Anita Blake... Sem tam jsem měla slabé chvilky a přečetla knihy jako Dracula, Čachtická paní, Upálena zaživa, Směr Moskva: Pal!, Dekameron, Smysluplná vražda nebo třeba něco z edice Na stopě hrůzy od Darka.

Jenže pak přišel zlom. Po nekolikátém dílu Školy noci, nepovedeném čtení Upířích deníků a několikátém čtení Anity Blake, mě fantasy přestalo bavit. Jen v tu danou chvíli, protože tento žánr mám pořád ráda a na Anitu nedám dopustit. Ale té upířiny bylo na mě moc. Kam jsem se podívala, tam na mě vyskočila titulka Stmívání, samé filmy, oblečení… Prostě toho bylo moc, tak jsem přesedlala na jiné. Romány, nějaká ta poezie (minimálně), thrillery, pohádky. Víc jsem se zaměřila na skandinávskou literaturu, hlavně tu finskou. Z Finů preferuji: Arto Paasilinna, Sofi Oksanen, Juhani Aho, Timo K. Mukka, Tove Jansson, Mika Waltari… A samozřejmě nesmím opomenout Kalevalu.

Asi před dvěma lety jsem měla čtenářskou krizi. Stalo se u Inkubových snech. Tento díl s Anitou mě nebavil, četla jsem to asi přes dva měsíce a já najednou zjistila, že je toho moc. Měla jsem pocit, jakoby mi měla prasknout hlava, kdykoli jsem tuto knihu otevřela. Tak jsem si dala asi půlroční pauzu a od té doby jsem na tom ještě lépe a přečtu daleko víc knih, než dříve. Teď už si nevybírám, prostě sáhnu, na co mám zrovna náladu. Humor, láska, trochu krve nebo drama. Na autory se už také nedívám, prostě sáhnu, na co mám zrovna náladu (a co mají v knihovně) a čtu.

Je sice pravda, že jsem se teď více zaměřila na severské detektivky, ale to je jedno. Nejraději mám Camillu Läckberg, Håkana Östlundha a Monse Kallentofta. Z neseverské krimi pak Jana Segherse. Moji další oblíbení autoři jsou Oscar Wilde, Paulo Coelho. Také mně zaujali Laurent Botti nebo třeba Torkil Damhaug. Jak vidíte, těch knih a autorů, co jsem četla, je opravdu hodně. Tím pádem se můžete těšit na velkou škálu recenzí.

"Když narazíte na blbou knihu nějakého autora, už nikdy se k němu nevrátíte. Jenže ta další se vám líbit může a vy jste jen poprvé sáhli vedle." Toto jednou řekla moje učitelka češtiny a já s ní naprostou souhlasím. Snažím se spisovatelům dát druhou šanci, mnohdy i třetí, neboť si neustále říkám "co kdyby?" Bylo by fajn, kdyby to napadlo i jiné lidi, protože si myslím, že kdyby knihám dali šanci, určitě by po světě běhalo víc nadšenců, tak jako jsem já nebo kdokoli z Vás. Chce tomu jen věnovat trochu svého času a vybrat si téma, které ho zajímá. Já jsem tomu jasným důkazem. Kdysi jsem knihy nenáviděla a teď na ně nedám dopustit.

Doufám, že mi tato láska vydrží. Naplňují mi život, rozveselují, dodávají sílu a mohu poznat tolik nepoznaného, jako nikdo jiný.