Recenze ✩ Čtyři západy slunce ✩ Mika Waltari

Autor: Mika Waltari
Originální název: Neljä päivänlaskua
Přeložila: Marta Hellmuthová
Kritické poznámky přeložila: Markéta Hejkalová
Ilustrace na obálce: Otto Mäkilä
Graficky upravila a obálku navrhla: Jana Dolanská
Nakladatelství: Hejkal
Rok a místo vydání: 2014, Havlíčkův Brod
Vazba knihy: vázaná s přebalem
Počet stran: 176
Zdroj: moje knihovna
2. vydání
ISBN 978-80-86026-64-0

O knize:
Hrdina jako hřebíkář už nechce dál vykonávat toto povolání. Jeho život ztrácí smysl, a tak si chce užít dosavadní život a nadcházející léto. Začne se věnovat svým koníčkům, až se rozjede do města svého mládí, kde chce získat obraz třínohého muže. Nenajde však jen obraz, ale i dívku, do které se zamiluje. Jejich láska je pomíjivá, ale jako muž od rodiny se vrací zpět domů, lépe řečeno k jezeru, kde prožije zbytek léta. Jeho sny však nejsou jen o lásce nebo obrazu, neustále k němu promlouvají Egypťané, kteří ho nutí o nich napsat knihu. Léto však končí a s ním i pokojný život u jezera. Stihl však napravit vše, co během něho napáchal?

Můj názor:
Protože jsem se plně rozhodla aspoň trochu splnit své Čtenářské plány na tento rok (v pravém sloupci), znovu jsem si vybrala Mika Waltariho. Tento finský autor napsal spoustu knih, ať už dětských, románů nebo historických a skoro všechny jeho přeložené knihy vlastním. Rozhodla jsem se tedy přečíst další z jeho počinů, a sice Čtyři západy slunce. Drobná knížečka, která snad bude jednohubka.

Rozzlobilo mě velice, že daňový výkaz zmizel, poněvadž jsem platil vysoké daně bez reptání – a pomyšlení na ně mě vzrušilo natolik, že jsem začal prohledávat všecky skříně a zásuvky, ba i příborníky, prádelníky a koše. Tak jsem zpřeházel i prádelník své ženy, aniž jsem našel, co jsem hledal. Zato místo postrádaného daňového výkazu jsem ke svému údivu našel pod prádlem své srdce, které tam moje žena v roztržitosti schovala, a po celá dlouhá léta po něm ani nevzdychla. Byl jsem nesmírně dotčen, i vzal jsem to značně seschlé a na houžev ztuhlé srdce do dlaně, běžel k ženě a žádal ji o vysvětlení, hořce vyčítaje:
„Je to div, jestli mám neustále pocit, jako bych ležel na dně studny a v prsou – právě nad žaludkem – mám prázdnotu, když jsi schovala moje srdce a docela na ně zapomněla, až se na něm usadil prach i mezi prádlem a starými dopisy v zásuvce tvého prádelníku?“ 

Kniha obsahuje čtyři části, vždy pojmenované jako První západ slunce, Druhý západ slunce, atd. Každá část má pár kapitol, nejvíce však šest, dohromady devatenáct. Na konci knihy pak najdeme Kritické poznámky, které přeložila Markéta Hejkalová. V textu najdeme několik slovních spojení, vět či situací, které jsou očíslované a ty pak najdeme právě v těchto kritických poznámkách vysvětlené. Ty napsal sám autor a popravdě, dost mě to rušilo. Sám sebe zkritizoval a ztratilo to takový ten náboj a nadšení z četby. Je to zbytečné a hloupé.

Příběh vypráví o muži, který se živil jako hřebíkář. Vyráběl hřebíky všeho druhu a všech velikostí. Jenže tahle práce se mu časem zajedla a odmítl toto povolání dále vykonávat. Než si však našel jiné povolání, začal se naplno věnovat svým koníčkům, jako je literatura a umění. Inu, jednoho dne potřeboval najít daňové výkazy a našel přitom své srdce. A protože bylo schované v šuplíku pod prádlem jeho manželky, okamžitě jí vyčinil. Proč je schovávala? Rozhodl si je znovu přivlastnit a jeho život nabral podivný směr. Jeho srdce bylo zlejšího charakteru, a tak začal být protivný a kousavý. Jeho koníčky už nebyly tak lákavé jako předtím a v jednu chvíli se rozjel do města svého mládí hledat jistý obraz. Jeho činy začnou být na pováženou, neboť smilní a jeho srdce vytváří jednu lumpárnu za druhou, až je nakonec ztratí. A získat je zpět není tak jednoduché.

I přes zvláštnost příběhu se kniha četla dobře. Byla rychlá a v podstatě k ničemu jsem se nemusela vracet. Myšlenka se srdcem byla zajímavá. Když člověk může dát své srdce pryč a přesto dál vesele žít. Také myšlenka, že srdce může být zlomyslné a že samo může dělat činy, třeba jako tady, když se hlavní hrdina zachoval podle na svou dceru nebo jejího psa. A nebýt hrdinova srdce, nebyl by tento zamotaný příběh. Také se zde hodně zmiňuje o obrazu, který mu nedá spát. Dal by za něj cokoliv, proto není divu, že se rozjede do města a záhy o kousek dál za město. Co všechno je pro něj schopen udělat? Zajímavé, kam až ho to dovede a co všechno díky němu získá.

Kniha vznikla v době napsání Egypťana Sinuheta. Je to vlastně jeho zpověď, jak se cítil, jaké myšlenky se mu honily hlavou, když Egypťana psal. V této drobné knížečce najdeme spoustu narážek na Egypťany, konkrétně jednoho, který mu neustále dýchal na záda. Pořád byl s ním a nedal mu pokoj, dokud nenapsal knihu o Egypťanech. Také se zde svěřuje doktoru, který si okamžitě myslí, že je blázen. Však koho navštěvují Egypťani? Zajímavá je však reakce, když si vyslechne doktorův verdikt. I přes pomoc na ně nedá dopustit…

Přestože se kniha četla dobře, celkově ji hodnotím slabou. Vcelku zajímavý příběh, se spoustou myšlenek a poukázání, ale bohužel mě neoslovila natolik, abych z ní byla nadšená. Kniha je v podstatě nedílnou součástí Egypťana Sinuheta, jak jsem už psala o něco výše. A mám ten dojem, že dokud si Egypťana nepřečtu, nebudu moct docenit tento drobný kousek. Přesto bych nechtěla nikoho odradit, neboť jsem na internetu našla spoustu kladných reakcí.

Bodování: