Nové knihy v mé knihovně #22

V pátek jsem to nestihla a o víkendu jsem byla psychicky a fyzicky tak vyšťavená, že prostě nebyla nálada a energie. Proto až dnes představím další knihu, kterou jsem si minulý týden koupila. Rozhodla jsem se zase podívat na bazar na Databázi knih a z asi pěti jsem si vybrala jednu.

Onou knihou je Slepá mapa od Aleny Mornštajnové. Rozhodla jsem se tudíž sehnat všechny její knihy, neboť její tvorba je prostě skvělá. Nejen že píše zajímavě a poutavě, ale stále více se mi líbí příběhy z období před válkou, mezi válkami a po válce. A vůbec jaké to u nás tenkrát bylo, když se k moci dostali komunisté a apod. Spousty věcí samozřejmě znám, ale číst příběh, který je zasazen do některé z těch dob je velmi zajímavé.

Anotace:
Anna, Alžběta, Anežka. Tři ženy, tři generace, jedna rodina a mnoho životních zvratů, traumat a tajemství
Nestává se často, že by do redakční e-mailové schránky přišel rukopis, u nějž by už od prvního odstavce bylo zřejmé, že jde o knihu, která musí být vydána. Románová sága dosud neznámé Aleny Mornštajnové je právě takovým ojedinělým případem.
Příběh začíná před první světovou válkou, kdy Anna, vypravěččina babička, odjíždí přes odpor svých rodičů s vyvoleným Antonínem do pohraničního městečka na severu Čech. Jako by počáteční písmeno jejich jmen vyjadřovalo naději, že právě tady spolu mohou začít nový život. Jméno však současně symbolizuje i to, co si vybrat nemůžeme, co je nám dáno jako rodinné dědictví, které si přese všechno odhodlání ke změně vždy neseme s sebou. Anebo také osud, na jehož zkoušky máme jen pramalý vliv.
Nový začátek se tak záhy proměňuje v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později pak čeká jiný nový začátek i na jejich dceru Alžbětu, která musí prchat před německou armádou zabírající pohraničí, a po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu — tentokrát v podobě důstojníka StB — i život vypravěčky příběhu, Anežky.
Drama života tří žen napnuté mezi vůlí po novém začátku a bezmocí vůči dějinám, vlastnímu „genetickému kódu“ i osudu líčí vypravěčka s porozuměním, ale současně též s provokativním nadhledem a sebeironií. I tak lze koneckonců chápat poslední větu románu: „Teď už je to jen na mně…“
Aleně Mornštajnové se nade všechnu pochybnost podařilo napsat strhující a mnohovrstevnatý románový příběh, v němž sleduje nejen životy tří hlavních hrdinek, ale i řadu dalších postav, a zdá se, že její kniha bude podobným zjevením, jako byla kdysi Paměť mojí babičce Petry Hůlové.

Ještě mi chybí Strašidýlko Stráša a věřím, že nebude dlouho trvat a knihu budu také vlastnit. A co Vy a Alena Mornštajnová? Chystáte se na nějakou její tvorbu? Nebo znáte všechny její knihy?