Víte, co je to čtenářský absťák? Každý knihomol určitě ví, co mám na mysli a nemusím to dále rozebírat, ale přece jen...
V posledních několika letech jsem po dočtení jakékoliv knihy okamžitě otevřela novou, byť jsem ji třeba ve skutečnosti nerozečetla. Stačilo mi pouhé prolistování, zkouknutí počtů kapitol či stran, vstřebat tu vůni, obdivovat kresby nebo pročíst to drobné o knize jako originální název a kdy byla kniha vydána a nakonec založení záložky na do první kapitoly. Mnohdy jsem ovšem neodolala a přečetla už první kapitolu nebo jen prolog. Toto krásné seznámení s knihou jsem milovala (miluji dodnes 😀), stalo se mou součástí a nikdy jsem si neuvědomovala, jak důležité to po mě je. Až donedávna...
Když jsem minulý týden dočetla
Zeměbouři, neměla jsem žádnou knihu, s kterou bych mohla provést tento rituál. Tedy pardon, knih jsem po ruce měla opravdu mraky. Ale měla jsem možnost přečíst knihu, která by se mi do ruky jen tak nedostala a u nás doma jsem byla v pořadníku (takový byl o ni zájem). A když se na mě konečně usmálo štěstí, nechala jsem ji doma na poličce, že ji rozečtu o víkendu. V
Zeměbouři mi chybělo ještě nějakých 140 stran a byla jsem přesvědčena, že ji za ty dva dny nebudu schopná dočíst. Že na ni nebudu mít čas. Ovšem, chyba lávky. Hned druhý den ráno jsem dočetla poslední stránky a protože jsem nechtěla rozečítat nic mezi tím (přede mnou pracovní víkend a nestihla bych ji dočíst), neskutečně jsem trpěla.
Ano, trpěla! Jak kruté pro knihomola, když nemůže otevřít další knihu a okamžitě se ponořit do nového příběhu. Nebo aspoň vzít do ruky, i to vědomí, že je záložka na svém místě, by mi stačilo. Ale bohužel osud si pro mě nachystal kruté okamžiky. Určitě si říkáte, co to tu plácám, ale já opravdu hodnou chvíli chodila jako bez duše! Nikdy jsem netušila, jak významné a důležité (!) to pro mě je. Hrozné, já vím. Ale s čistým svědomím Vám můžu říct, že jsem prožila dokonalý ČTENÁŘSKÝ ABSŤÁK! Nemá žádné příznaky, prostě Vám padne do náruče nečekaně, silně a hrubě. Žádné slabé polechtání, kdy si řeknete "a je to tady". Najednou se cítíte hrozně a nic s tím nenaděláte. Hrozné, já vím, ale od teď se budu snažit tomu vyvarovat 😀
Zažili jste někdy něco podobného? Nebo jsem takový magor jen já.. Ráda si přečtu Vaše názory a prožitky :)
Vůbec nejsi divná, naprosto ti rozumím. :) Taky jsem to zažila a už nikdy víc :)))) mám problém už když někam odcházím bez knihy... :))
OdpovědětVymazatTak to jsem ráda, že nejsem jediná (ne že bych to někomu přála :D). A bez knihy také nerada někam chodím, i kdybych měla číst jen 5 minut :D
VymazatNaprosto souhlasím. :D
OdpovědětVymazatPro mě bylo nejkrutější, když jsem si vzala knihu do vlaku na cestu tam a zpět. Vlak se cestou zpět zasekl a místo tří hodin cesta trvala necelých šest a já jsem po cca čtyřech hodinách neměla co číst. Bylo to šílený. Nerada spím v dopravních prostředcích, obzvláště v takových, kde se mnou cestují cizí lidé, takže koukání z okénka a odpočítávání času bylo jediné, co se dalo dělat. Už nikdy víc. Teď už se pořádně vybavuji. :D
To nemám ráda, když jsem na cestě a je zpoždění, ať už jakékoliv. Vlakem naštěstí moc necestuji a autobusy na tom nejsou tak špatně. Ale chápu tě, taky bych šílela :D
VymazatChápu tě :D Já si párkrát nevzala knihu do práce s tím, že bude hodně práce a stejně nebudu mít čas číst, tak nač ji tahat, a pak samozřejmě nuda a já neměla s sebou knížku :D sice to není úplně přesně to, co se stalo tobě, ale to utrpení si dokážu živě představit :D
OdpovědětVymazatTohle taky znám. Dřív jsem si říkala, že to nemá cenu a pak jsem půl hodiny čučela do zdi :D Hrozná nuda, od té doby si knihu tahám pravidelně (ale jen když vím, že ji opravdu otevřu). A někdy mě rozčiluje, když si v práci otevřu knížku, začtu se a pak si někdo sedne vedle mě a začne si se mnou povídat. Ne že by mi vadilo to povídání, ale že musím knihu odložit :D
Vymazat