Jak píšu recenze?

O tom, jak píšu recenze, jsem chtěla napsat asi před pěti měsíci. Měla jsem pár slov, plno nápadů, ale žádný elán ani chuť to dokončit. Až teď jsem si řekla, že je ten správný čas (rychle, dokud má nadšenost z psaní nevyprchá). Poznáte vlastně celý proces, jak ony recenze píšu a už předem upozorňuji, že to není žádný návod. Jen tichý výkřik do tmy.

Prvně ale zajdeme do minulosti. Do doby, kdy se začaly formovat první řádky (hmmm, to by mohlo vydat na samostatný článek). Asi před pěti lety jsem měla stránku na e-stránkách o Finsku. Tam jsem uveřejnila pár mých myšlenek o knihách finských autorů. Později jsem ji zrušila a zabloudila na blog s jiným zaměřením. Tam jsem přenesla všechny "recenze" a přidala další. To všechno bylo vedeno jako klasický čtenářský deník. Takže byly vypsány snad všechny postavy, podrobný děj, prostě vše, na co si vzpomenete.

Po nějaké době mi došlo, že je to blbost, ale tohle psaní se stalo mým koníčkem. Začala jsem knihy číst ve velkém a hned na ně psala své názory. Jen pro sebe. Začala jsem upravovat staré články a některé knihy číst znovu. To vše takhle píšu od roku 2012. Což je dlouhá doba a plno neuveřejněných článků. Teď se ale vrátím do současnosti.

Jak tedy píšu recenze? Je to jednoduché. V prvé řadě vypíšu veškeré informace o knize, které najdu. Mám takovou kostru, už předem předepsanou a já ji jen doplním. Což je mimochodem skvělý pomocník :) Poté se vrhnu na recenzi. Někdy ji mám napsanou třeba za půl hodiny. To když mám v hlavě plno věcí a nápadů, to je pak napsané skoro okamžitě. Mám ovšem i dny, kdy nevím, co napsat. Pak mi daná recenze trvá třeba 2 hodiny.

Někdy mi trvá třeba i týden, než se k recenzi dostanu. Ne vždy mám čas (dobře, přiznávám i chuť) a proto to déle trvá. Pak je sice těžší ji napsat, ale na to mám zase jiné pomocníky. Někdy během četby, v práci, u televize, při jídle, prostě kdekoli kdykoli, mě napadají některé myšlenky a v takových případech si je poznamenám do telefonu jako koncept ve zprávě. Několikrát se mi stalo, že jsem na některé nápady a názory zapomněla a právě ta sms mi ji připomněla. Ne že bych nad recenzí už během četby přemýšlela, ale dost často mi právě tyhle myšlenky proběhnou hlavou zcela samovolně a já je nechci ztratit a pak tápat, jak že to vlastně bylo.

Co u mě v recenzi nenajdete? Určitě několik slov o autorovi a anotaci. Proč? Z jednoho prostého důvodu. Sama tyhle dvě části u recenzí jiných blogerů přeskakuju. Zajímá mě jejich samotný názor. Navíc autorům tu chci věnovat jednu celou rubriku (někdy časem :)), tak proč je dávat do recenzí? A anotaci vynechávám proto, že se snažím děj knihy shrnout svými vlastními slovy. Nejlépe, nejsrozumitelněji a nejčitelněji. Tím pádem je vše 100% mé.

Moje recenze obsahují ještě fotku dané knihy. Nejsou nijak světoborné, to vím moc dobře. A myslím, že jedna bohatě stačí. Mohla bych je nafotit z více stran a úhlů (což stejně dělám), ale vždy vyberu jen jednu. Mám ráda dřevo a tak jsem si řekla, že právě na něm by se skvěle vyjímaly. Tak proto stoly, lavice apod. Z těch asi 5 – 10 fotek vyberu tu nejlepší a ještě ji poupravím. Tedy, to je silné slovo. Jen ji ořežu a zmenším do přijatelné velikosti. Ale poslední dobou mám pocit, že je to nedostačující. Proto je zmenšuji na stále větší a větší fotky.

Je mi celkem jedno, kdy se k focení dostanu. Prostě vezmu foťák, když mám čas a ono to jde samo. Hned, když donesu knihy z knihovny, před čtením, během čtení, po přečtení nebo až když dojde řada na recenzi. Musím mít ale klid a příhodné světlo.

Protože se tomuto plně věnuji už 4 roky, v tuto chvíli mám 232 recenzí, zveřejněných 80, což je docela slušné číslo. Ale zdaleka to nestačí. Budu se snažit je sem všechny natlačit plus ty, které nově napíšu. Takže se určitě máte stále na co těšit :)

Nedávno jsem si říkala, jestli to, co dělám, má vůbec smysl. Přiznejme si to, moje takzvané recenze nestojí za nic. Vy to víte, já to vím. Ale snažím se. Takže se mi do mého chorého mozku vkradla myšlenka, že s tím prostě seknu. Ale pak jsem přišla na to, že to je blbost. S psaním stejně neskončím a budu pokračovat stále pořád a pořád. Už jen pro sebe. A když už to píšu, tak můžu aspoň doufat, že se třeba najde někdo, koho něco zaujme (je to nesmysl, já vím, ale tu malou naději mi neberte).

No, to by bylo asi všechno, co jsem chtěla napsat…