Originální název: Silvie K. …Doch Helfen Musste Ich Mir Selbst
Přeložila: Ivana Vízdalová
Grafická úprava obálky: Tomáš Řízek
Nakladatelství: Alpress; edice Klokan
Rok a místo vydání: 2010, Frýdek-Místek
Vazba knihy: vázaná s přebalem
Počet stran: 272
Zdroj: knihovna
1. vydání
ISBN 978-80-7362-852-9
O knize:
Silvia K. vypráví svůj příběh od útlého dětství. Vychovávali ji prarodiče, byla nezvladatelné dítě, a proto musela do dětského domova, později do domova pro mladistvé kriminálníky. Už jako devítiletá byla znásilněna, a to ji poznamenalo. Ovšem na to později zapomíná, aby se jí stalo něco ještě mnohem, mnohem horšího.
V šestnácti si najde spolehlivého, hodného přítele a odstěhuje se k němu. Najde si práci jako vychovatelka malé holčičky u jedné zámožné rodiny, neboť děti miluje. Ale už "poznávací" cesta na hory ji měla napovědět, co ji čeká. A i když z hor odcestuje dříve, než bylo v plánu a zařekne se, že s nimi už nechce mít nic společného, stejně se s nimi znovu setká. A zde je počátek oné hrůzy. Silvii věznili, mučili, sexuálně zneužívali a psychicky týrali patnáct měsíců.
Po té, co se na ni konečně usmálo štěstí a opouští své mučitele, dává vše k soudu. Stává se mediální hvězdou, každý na ulici ji poznává. Každý s ní chce mluvit, každý ji zná, jako své boty… A když to všechno překonává a myslí si, že už je snad dobře, narazí na dalšího šílence. Jejího přítele, který ji opět psychicky týrá, mlátí. A po dalším podobném vztahu se konečně vzpamatovává. Už kvůli svým dvěma dětem.
Můj názor:
Velice působivá kniha. Při čtení části, kde popisuje, jak surově ji mučili, mi běhal mráz po zádech. Až jsem si říkala, jak je to možné. Jak může být někdo tak surový. Ale bohužel… Stává se.
Kniha vyšla roku 1994 a je to fůra času. Docela by mě zajímalo, jak je na tom Silvia teď. Její děti už musí být stejně staré jako já. Nedokážu si sebe představit na jejich místě. A obzvláště ne na Silviině místě. Na konci knihy píše, že je čistá a že to tak také zůstane. Zůstalo to tak opravdu? Nepotkalo ji od té doby ještě něco jiného? Něco tak děsivého?
Ale abych se přiznala, nepochopila jsem ji. Je vidět, že se ze svých chyb nedovedla vzpamatovat a obrnit a že pokaždé naletěla. Jakoby právě to vyhledávala. Každý člověk se ze svých chyb poučí, ona však ne a tak trpěla, jak trpěla. Další záhadou pro mě byla reakce novinářů, když to všechno vyšlo najevo. Je sice fakt, že novináři jsou svině (teď nechci nikoho urazit, ale někdy to pravdu přehánějí) a snažili se z toho vytěžit co nejvíce. Ale nedokážu pochopit, proč Silvia nebyla schopná odmítnout. Copak byla vážně tak blbá, že se sebou nechala orat? Ale nemám právo moc mluvit, nejsem psycholog a oběti násilí se někdy chovají nepochopitelně.
Pokud máte silné žaludky můžete se po knize poohlédnout. Některé části vyprávění byly opravdu děsivé. Ale jinak si myslím, že o nic nepřijdete...
Bodování:
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za Váš čas strávený čtením příspěvku a případným komentářem :)